Být sám / sama (se) sebou

Být sám/ sama (se) sebou

 

Je toho plno, různých návodů, jak to udělat, jak se mít rád, přijímat se…

Ale..jak to přenést do každodennosti? Jak to žít? Jak se to dělá? (jak se na lopatu sedá)

Nebo .. přece jsem se sebou každý den. Co to je za blbost.

 

Zkusím to vzít malinko jinak. Přes příběh z mé praxe.

 

„Dnes mám velký smutek, nechali jsme uspat našeho mazlíčka.“

Snažím se o velkou dávku empatie, pochopení pro truchlení.

„Ale on tam umřel sám, nikoho tam neměl.“ Slyším po chvíli další hloubku tohoto příběhu.

„ Co by bylo jinak, kdyby jste tam byla s ním?“

„Neodcházel by sám, věděl by, že tam s ním někdo je.“

 

Vnímám celou situaci v respektu, hloubce, kterou vidím, vnímám ji ale i v rovině traumatu a projekce.

Pomalu zkouším otevřít nový úhel vnímání reality.

„Co pro vás znamená BÝT SÁM?“

„Být opuštěný, nikoho nemít. “

„Jaký pocit přinese blízkost druhého?“ ptám se tiše.

„Teplo. Zklidnění. Uvolnění. Důvěru.“

„Co pro vás znamená důvěra?“

„Bezpečí.“

„Přítomnost druhého znamená bezpečí.“ opakuji tiše.

 

Velmi jemným dotazováním na další pocity v těle jsme se dostaly do fáze velmi raného dětství, kde bez přítomnosti dospělého vznikl pocit strachu, obav, tělesného sevření, a přesvědčení (tehdy docela reálné), že bez dospěláka zůstaneme sami. Že když tu není, nevnímáme ho, jsme opuštění. Naše aktuální schopnosti a dovednosti v ovládání těla a znalosti světa byly mizivé a tak jsme prožívali první okamžiky pocitu bezmoci. Nikdo tu není pro naplnění našich fyzických potřeb. V této fyzické úzkosti jsme zapomněli na spojení se sebou. Tělesné bytí  a strach o přežití sevřeli přirozené proudění životní energie v těle, a tím došlo i k odpojení od napojení na „vyšší moudrost sebe sama“, na Universum. Opakováním podobných situací v průběhu života se náš systém postupně utvrzoval ve správném vyhodnocení původní zkušenosti.

 

Dostat se do tohoto bodu uvědomění je jednou z cest, jak se znovu propojit se sebou.

 

V tomto uvědomění, přes práci s tělem, lze obnovit tok energie propuštěním dávné zkušenosti spojenou s fyzickým sevřením. Buněčná paměť nezná čas.

 

K tomu lze přidat i aktuální vědomí, zkušenosti, propojit naše „zralé Já“ a příběh opuštění můžeme vidět jinak.

 

„Vlastně on tam mohl být sám se sebou. Kdybych tam byla, nechtěl by možná odejít, aby mě nezarmoutil.“

 

V určitých okamžicích je dovednost „být sám se sebou“ tou nejcenější dovedností, kterou máme k dispozici.