o radosti

O radosti💃
Šla jsem si pro švestky ke kamarádce. Prvnich 8 kg přendám do velké tašky a na větu „pomůžu ti to odnést „, zakroutim hlavou.
„To je dobrý „, říkám jí.
„Přece se s tím nepotáhneš“ , namítá kamarádka.
„V pohodě. To zvládnu “ slyším se odpovídat .
„Uděláš mi tím radost, když půjdu s tebou „.
„Tak jo“. .říkám si….“ to je pádný argument“.
Vezmeme tu tašku každá za jedno ucho.. a jdeme. Mám to maximálně 8 minut chůze.. ale těch pocitů, co jsem prožila 🙂🙈
První..
Chtěla bych to nést v druhé ruce
Druhý..
Nejsme sladěný.. blbě to houpe. Achjo..
A pak..
Než naskočí „nést to sama by bylo jednodušší „, si uvědomuji.. to je děsně příjemný..nenest to sama
A taky vzpominka.. tak jsme to nosili s bráchou, když jsem byla malá.
Najednou tělem proběhne tisíce vzpomínek na okamžiky blbnutí s taškou. Jak jdeme a neladí to. Jak se tomu smějeme . Jak zkousime sladit se. Délku kroku. A zas to nejde.
Prostě.. výškový rozdíl.
Ta minulost se zpřítomnila. Všechny ty pocity jsou teď. Teď znovu prožívám radost.
Tehdejší.
A k tomu dnešní.
Že byla Káťa neodbytná. Že skrze prožitek probudila skvělé pocity. Že je děsně fajn , že nejdu sama. Že je úžasný, že to nenesu sama. Že je to skvělý pocit, jak je těch 8 kilo ve dvou lehkých. Že je úplně boží zažít, že ve dvou je to mnohem snazší než v jednom.
Že mám radost, že jsem si dovolila to přijmout.
Že mám radost z této zkušenosti.
Nahlas se ještě nesměju. Ale uvnitř.. se řehtám na celé kolo. Radostí.
Z pocitu, jak krásné je přijmout pomoc.
Jak úžasné je zažít „spolu“, jakmile jsme sladily rytmus.
Už jsme u domu a Katka tašku nepouští.
Aha…
Ona půjde až do 4 patra?
Óolalá….
Dnes jsem byla obdarována.
Jednou… Katkou.
A podruhe…. sama sebou.
Dovolila jsem si tu drobnou zkušenost.
Dovolila jsem udělat něco jinak.
Stalo to za to.
Cítím velkou radost.
Zítra mě čeká druhých 8 kilo 🙂