Všichni jsme členové nějakých systémů – rodiny (původní, do níž jsme se narodili, nebo nové, kterou jsme vytvořili), kolektivu na pracovišti, ve firmě, státu… a v systemických konstelacích můžeme nahlédnout „na neviděné“.
Já sama jdu na konstelace tehdy, když se mi v životě opakovaně děje něco, co neumím uchopit, přetvořit, změnit… Postavením systému (popíšu níže), v němž se má situace opakuje, mohu uvidět to, co běžným zrakem (analytickou myslí) nevidím. Pro někoho je již tato část uzdravující. Je to ono AHA, které otevírá pomyslný zámek k další cestě. V mé zkušenosti, mém vnímání konstelační práce a praxi z konstelací vidím v konstelaci ještě jednu rovinu, a to terapeutickou. Je to rovina uznání, že to, co bylo, nelze změnit. Jen přijmout. A právě tato část může mít terapeutický přesah, protože když cokoli potlačujeme, nechceme přijmout, vidět, setkat se s tím, stojí nás to mnoho energie, která nás možná v jisté rovině chrání ( necítíme ), ale z dlouhodobého hlediska nedovoluje plné prožívání všech aspektů života. V konstelacích je možné toto uvidět, uctít, poděkovat, propustit.
Velmi často popisuje zadavatel pocit, že se po letech mohl konečně pořádně nadechnout. Nebo třeba že se konečně spustily úlevné slzy, někdy až uvolňující pláč, který si roky nedovolil.
Konstelace mohou být velmi strukturované, racionální, mají svůj přesný řád, ale současně já je vnímám i jako cestu k propojení do vnitřního světa, světa potlačených emocí (často nevědomě), které zadržují životadárnou sílu proudící v nás.
Je to jako bychom při krvácení (třeba ruky) použili škrtidlo, ránu přikryli, ale po zahojení zapomněli škrtidlo sundat. Pořád máme pocit, že ruka brní, že ji necítíme, nebo jen málo… , ale ve vědomí ten úraz už není, rána je zahojená (nekrvácí) a dávný strach škrtidlo sundat, že by rána znovu působila bolest, je potlačen do nevědomí. A když potkáme druhého ( v našem případě konstelační postavení), co škrtidlo uvidí a ukáže nám ho ( podívej, ruka ti brní, protože tam máš škrtidlo a je nedokrvená), můžeme si škrtidlo sundat a olala… krev začíná proudit do míst, kam nějaký čas měla jen omezený přístup. Ruka se začne sama uzdravovat. To je ten pocit… jako bych se mohl/a konečně znovu pořádně nadechnout.
A jak to probíhá?
Nejprve si vyslechnu vaši „zakázku“. O co se jedná, co vás trápí, co potřebujete. Ujasníme si také motivaci – proč to chcete vidět, co očekáváte, že to přinese do vašeho života. Tuto část považuji za důležitou, pomůže k naladění se na sebe, na vnímání celé situace a ochoty přijmout, že vše může být jinak, než si myslíme. (Nikdy nestavím konstelace typu „zajímá mě, proč, (nebo co) ten druhý…“)
V dalším kroku Vás požádám , ať si vyberete zástupce za postavy, které jsou v příběhu důležité (ovlivňují ho jakýmkoli způsobem) a rozestavíte je (intuitivně) do prostoru. Poté se posadíte a jste už jen pozorovatelem.
Zástupci se nacítí do role a poté se rozmotává pomyslné klubíčko neviděného.
Vím, pod slovy si každý dokáže představit jen to, co nějakým způsobem může spárovat se zkušeností v sobě. Proto je nejlépe konstelaci vyzkoušet, zažít.
Vedu konstelace buď individuální, kde jsem s klientem jen já a zástupce si klient vybírá z drahých kamenů, které mám pro tuto praxi k dispozici, nebo skupinové, se zástupci lidí, kteří na konstelace přišli.
Ještě mi připadá důležité napsat, že autorem této metody je Bert Hellinger, německý kněz a psychoterapeut. A textů o něm i od něj je na netu spousta.