Agrese / Agresivita
Během své praxe se setkávám často s tématem vnitřní agresivity. Často u mužů, ale někdy i u žen. Resp. S tématem potlačené agrese, která čas od času „bouchne“. Už nejde držet. Nebo se ventiluje skrytou agresí, ať už vůči sobě (třeba autoimunitní onemocnění) nebo třeba verbálním projevem.
A přitom… je to nejpřirozenější síla, energie. Bez ní by nevznikl život.
Jak to?
Každá energie, životní síla, chce / touží / musí být projevena. Je to její přirozenost.
Mám ráda příklad na semínku.
Má v sobě zabudovanou moudrost, kdy ví, že nastal čas a je třeba začít klíčit. Pokud je v přírodě, nezačne klíčit teď, na podzim, ale čeká na svůj čas, aby rostlina mohla vyrůst a dát plody a tím se rozmnožit. Ta síla, díky níž ze semínka vyroste první klíček, je neuvěřitelná. Každé semeno má pevný obal, kterým chrání zárodek budoucí rostliny. A když nastane správný čas, je nutná velká síla (agrese) k růstu nové rostliny. K překonání pevnosti obalu zrna, k překonání pevnosti hmoty i zemské gravitace, kdy si klíček razí cestu ke světlu, ke slunci.
To bez jisté formy agrese nejde.
Stejně tak by nevznikl žádný lidský život. Muž, aby se spojil se ženou, musí vyvinout sílu, pevnost. Bez této energie by nedošlo ke spojení. Stejně tak spermie.. díky své síle, energii, prorazí cestu až k vajíčku.
Bez agrese ( = životní síly) by nebyl život.
Kde se potom bere agresivita jako projev zla?
Jedna rovina je v brzkém potlačování životní síly ( neskač, chovej se slušně, neber mu to, nedotýkej se sebe….)
Jenže… ono skákání, štěbetání, braní si věcí, je součástí přirozené životní síly. (Ano, je fajn ji kultivovat, ale ne potlačit). Jak by se chovalo semínko, kdybychom mu zakazovali růst?
Druhá rovina je spojena s podmiňováním typu : To hodné děti nedělají, Když to budeš dělat, budu se zlobit, nebudu tě mít ráda.
Jenže.. v jisté době je pro nás láska dospěláka důležitá. A tak se snažíme.
Ale… ta síla nejde zadusit. (vzpomeňte na semínko, zda když klíčí, zda jde růst zastavit (ano, když je přestanu zalévat – ale to pak umře), a pokud se nemůže spontánně projevit (dupání, běh, mluvení) ukládá se někde v těle a občas „bouchne“. S věkem se mnoho z nás naučí nevztekat, ale i neprojevovat, a už nevnímáme, že ona energie je v nás pořád, často zastavená a někde tlačí.
Velmi často, po takovém společném povídání o agresi a její přirozenosti, se lidem velmi uleví. Nějak se jim propojí, že nejsou špatně. (často viditelná tělesná úleva, najednou se obranný postoj těla povolí). Přestanou bojovat uvnitř sebe se sebou, přijmou, že tato síla je součást jejich přirozené životní síly a vnitřní napětí mizí.
Agresivita je totiž součást tohoto vnitřního rozporu v nás, něco, co potlačujeme a co nemohlo být projeveno ve své přirozenosti.
Další krok je navrátit této síle její původní poselství, a to vyjádření svého životního potenciálu. Kreativita, tvůrčí činnosti, ale i radost v pohybu, pokud nás těší.