Být zranitelná nebo být silná?
Co pro vás znamená být zranitelná?
– můžou mi ubližovat
– budu nekrytá a ublíží mi
– strach, že mi ublíží
– strach o svou fyzickou existenci
– budu nepřijatá
– budu vyloučená
– budu opuštěná
– budu sama
A co znamená být silná?
– neublíží mi
– postarám se o sebe
– slabí budou ti druzí
– ……
Znáte to téma? Kolik z vás se nevědomě takto rozhodlo? Po zkušenostech, že zranitelnost bolí a je zneužita mocí, se snažíme získat sílu, kontrolu nad situací.
V dospělosti je to už snadnější. Přesto.. kolik životních situací vás konfrontuje s pocitem „nechci cítit svou zranitelnost“? A vidíme ji ve slabosti ostatních, kdy se vůči nim silně vymezujeme?
Strach o svou fyzickou existenci je jeden ze základních strachů našeho fyzického Já. (to je to Já, které se tvoří skrze zkušenosti a vytvoří nám obraz o sobě samých)
Proč bychom vlastně měli zůstat ve spojení se svou zranitelností? Když intuitivně od každého nekomfortu, ať už psychického nebo i fyzického, utíkáme. Jsme naučení necítit bolest, nepohodlí. V jisté rovině je to evoluční dovednost. Autopilotní program. A v jisté rovině je to naučená dovednost. Ať už z dětství, kdy starostlivé mámy neuměly reagovat na naše emoce a tak naši pozornost vždy odvedly stranou (to bude dobrý, chceš něco dobrého, nic se nestalo…), nebo z dospělosti, kdy sáhneme po zázračné pilulce nebo sklence alkoholu nebo si dáme něco sladkého…., vždy je cílem necítit nekomfort a rychle navodit pocit uvolnění.
Jenže …. Ten pocit nezmizí. Je to, jako bychom dali přes rozházené či rozbité věci na podlaze koberec. Není to vidět. Ale nezmizí to. Kolik „koberců“ jsme takto v životě už položili? V tomto obraze už možná bude podlaha docela hrbatá, takže když se po ní projdeme a šlápneme na „staré, neuklizené“ místo, ucítíme bolest.
A stejně tak se to děje v našem těle. Potkáme se s nějakou situací, človíčkem, co v nás vyvolá nějaký nemilý pocit. Vidíme v něm, kde je odchýlen od své pravdy, ale svůj příběh nevnímáme. Jen ..nastoupí autopilotní program „necítít svou zranitelnost“. Rychle jdeme do své síly.
V takovém souboji je těžké se zastavit a uvědomit si sebe. Pocit ohrožení je velmi instinktivní. Přesto… postupnými kroky se to jde naučit. Naučit se uvidět svou zranitelnost a přestat obviňovat druhé.
Jak na to? A proč?
Začnu proč… získáme tím větší vnitřní svobodu, pohodu, kvalitnější vztahy a hlavně větší emoční rovnováhu.
Jak na to?
Jednou z cest je uvědomit si, co cítím.(třeba i zpětně) Upřímnost a touha po uvidění vnitřní pravdy je základ. Protože jinak je častá odpověď fyzického Já „blbě“ a nikam se nedostanete. Když si odpovíte, dýchejte, vnímjte, jaké to je, cítit se takto. A dost možná…se objeví nový pocit. Je to takový vnitřní dialog… našeho moudrého a zraněného Já. Zůstaňte v tom pocitu. Pozorujte ho. A pokud to bude těžké, zkuste se na chvíli stát sami sobě ideální mámou. Být přítomni, poskytnout láskyplné přijetí.
A nespěchejte na sebe. Je to cesta. Když se nepovede poprvé, povede se příště. Nebo popříště. Touha uvidět je dobrou motivací.
Jednou se to povede. A pak už nic nebude jako dřív.
Být si vědom své zranitelnosti, neskrývat ji před sebou… v tom je největší síla.