„To, co v sobě nechcete vidět, bude posíleno, protože budete přitahovat stejné energie zvenčí .“
Fons Delnooz
Zní to jednoduše, známě, nebo jako úplný blábol?
Pro mě jednoduše. A není to žádný ezo.
Taky to můžeme uslyšet ve starém pořekadle „jak uvnitř, tak venku“. Je to o projekci naší mysli, která ráda přiřazuje obrazy světa k tomu, co už zná. A když bude znát třeba strach, bude projektován do vnějšího světa. Nebo pocit ohrožení.
V klasické terapii, když se setkám s příběhem typu – vnější svět mi způsobuje psychickou nepohodu, nekomfort – začnu nejprve objevovat pocity. „Co to je za nepohodu? Co cítíš?“ A přes tyto pocity se dostaneme do vlastní historie. Velmi často jsou to nenaplněné dětské potřeby typu bezpečí, blízkost, teplo, bezmoc.
Čím ranější situace, tím hůře se hledají přesná slova.
Jednou z cest je práce na setkání s touto vytěsněnou částí. Její uznání. A taky uznání strategie přežití – třeba necítit bolest, křičet, i když rozum ví, že to nemá smysl, zatnout se. To bývá často velmi průlomové.
Často jsme vyrostli v tom, že nehezké stránky sebe musíme potlačit vůlí. Nekřičet, nebát se, nebrečet…, nic nechtít taky třeba.
Z toho vznikají různá přesvědčení typu „ nejsem dost důležitá/ý“, !jsem špatně“, „nemají mě rádi“, „jsem opuštěná/ý“, „nikdo tu není a musím zvládnout vše sám/a“, „ať dělám, co dělám, stejně to nikdo nevidí“…
Tento sebeobraz nás provází celý život. Pokud máme plnou kapacitu energie, tedy daří se nám, tento stinný obraz nás spí. Probouzí se v okamžiku setkání s vnějším obrazem, který toto naše vnitřní přesvědčení probudí. Rozvibruje.
Proto se snažím v emočních příbězích z vnějšího světa najít spojitost se světem vnitřním. T už pomocí práce s vnitřním d´tětem, s vnitřním sebeobrazem, s bachovkami, s konstelacemi. Nebo i s prací přes tělo.
Cest, jak se dostat a přijmout (uzdravit) naši potlačenou část je mnoho. A výsledek je vždy krásný. Je to totiž pocit „jakoby mi narostla křídla“