Instantní právo na štěstí

Dostala jsem od klientky, poté, co mi vypověděla svůj životní.příběh plný nepropuštěné bolesti, otázku, zda teď už jsem šťastná.

No.. ano.

Ale .. co je to být šťastná?

V naší společnosti vyrůstáme v pohádkových příbězích o nároku na šťastný život. Jak by měl vypadat si každý volíme podle kritérií, uložených hluboko v našem nevědomí. Tvoří se vlastně od prvního okamžiku našeho života.

Instantní štěstí neexistuje, říkám té mladé ženě , která má oči oteklé pláčem. Situace, které se nám dějí, změnit můžeme jen velmi nepatrně. Co ale můžeme změnit, je náš úhel pohledu na ně.

A právě toto vidění situaci nám dá vnitřní svobodu.

Vedou k tomu dvě cesty, první je vyrůstat v rodině, kde je tento postoj přirozený a my, jako děti, ho „načteme do svého systemu“.

Druhá cesta je cesta zvědomováni. Sebe, svých reakci na situace, uvolnění, přijetí či propuštění dávných emočnich obrazů či bolestí, které nás uvěznily v nějaké formě zamrznutí, díky němuž vidíme svět stále pohledem této dávné sebezkušenosti.

Baví mě propojovat reakce téla pohledy východu a západu.

Když utrpime šok (a to může být i štěknutí psa za plotem, když jdeme zahloubáni ) tělo reaguje stažením. Jistou strnulosti. Naše přísloví pro to má lidové pořekadlo „krve by se v něm nedořezal“ .

Co se stane v těle?

Západní medicína to popíše jako vyplaveni hormonalniho koktejlu, který způsobí mimo jiné zúžení cév (v tu chvíli krev opravdu nepoteče) jako ochranu před vykrvacením. ( evolučně vyvinuto jako ochrana přežití)

Východní medicína to popíše jako zástavu životní energie, čchi, která přirozeně proudí tělem.

Tělo samo má schopnost, po odeznění prvotního šoku, uvést vše opět do pohybu. V ideálním případě. Pokud jsme naučení tuto přirozenost nepotlačit.

Vyplavený hormonálni koktejl má ochránit tělo, než racio situaci vyhodnotí a začne konat. (V západní medicíně označováno pojmy útěk/utok)

V popsané situaci by tedy nastalo uvědomění, že pes je za plotem, nic nám nehrozí, a tělo, v ideálním případě pomocí pohybu, ale třeba i smíchu, pláči, křiku…toto napětí uvolní,spálí, spotřebuje vyplavené hormony určené k aktivitě boj/útěk.

Jenže.. toto tělesné přirozeno se, díky společenským pravidlům, utlumilo. Jsou to přesvědčení typu: nebreč, nic se nestalo, to je dobrý, co vyvadíš, ale i vnitřní přesvědčení: nikdo mě neuvidí brečet, nebudu se vztekat…

A tak jistá forma svalového napětí zůstává uložena v těle.

Čím více takových situaci neuvolníme, tím se stává naše svalovina tuhnoucí. Svalový pancíř je jeden z mnoha odborných pojmů. Jak výstižná je čeština

Cílem je tedy uvolnit toto zapomenuté napětí.

A aby šlo uvolnit, je potřeba se dotknout části v nás, kde je uložené „tlačítko toto se nedělá“ a tuto informaci přepsat na „je to dovoleno“.

V případě příběhu mé klientky jsme se dotkli uvědomění, že za smutkem ze smrti, který je společensky uznanou emocí , je vztek. Vztek z bezmoci. Vztek na tátu, že ji tu nechal.

„Ale to se přece nesluší, zlobit se, že umřel..“ říká mi.

„No.. jenže ten vztek je v hlubině vašeho těla, v hlubině buněčné paměti, uložen“ , říkám jí poté, co si prošla uvědoměním tohoto svalového napětí a pod mým laskavým a nehodnoticim vedením si dovolila ho vyjádřit.

Ne, není ještě happyand. Byl to ale první velky krok na cestě ke změně, k vnitřní svobodě.

A moje zkušenost? Není to vždy snadná cesta. Ale mně dává smysl.

Za roky své praxe jsem sesbirala mnoho „nástrojů “ , technik, které intuitivně propojují s vědomostmi západní i východní medicíny.

Za jednu ze svých deviz považuji i tzv. přítomné naslouchání, vnímání jedinečnosti klienta, respekt k jeho postojům. Cílem je získání pocitu celistvosti, a já pomáhám najít ztracenou cestu.

Hezký den.