Napadá mě několik strategií 
* dělat, že není
* vzít si kouzelnou pilulku a dělat, že není
* mít ji jako omluvenku, proč nemůžu
* přijmout, že je mou součástí
* zvyknout si na ni
* být na ni naštvaný /á
* ….. Doplníte??
Přitom bolest je něco jako červená kontrolka v autě. Hlásí nám, co je potřeba opravit.
Moudrý majitel auta nevezme ani kladívko, aby kontrolku rozbil, ani ji nazamaluje barvou, někdy ji sice ignoruje, ale nejčastěji veze do servisu s tím, že závada se musí najít.
Bolest můžeme vzít jako signál, zprávu , že tato cesta používání těla není ideální. A vyzývá nás „Dělej něco jinak“. Pokud je to bolest pohybového aparátu, zkus se hýbat jinak. Objevuj jak. Je čas na změnu, hrozí poškození.
Bolest můžeme přijmout jako zprávu k zastavit se. Začít se vnímat. Porozorovat. A zkoušet hledat nové řešení, nové cesty k pohybu bez bolesti.
Intuitivně tělo samo hledá kompenzaci, ale kompenzace není vždy cesta k opravě. Je to cesta, jak uvnitř nic neměnit a jen nalézt, jak fungovat dále. I s chybou.
Často ve své praxi slyším. : .“Stalo se to zničehonic“, “ To tak najednou“. No ne. Najednou to fakt není. A když hledáme poctivě, najdeme spoustu signálů těla, že něco uvnitř neladí.
Zkusme si dávat minutu denně na uvědomění sebe. Svého těla. Jak stojí.me Jak sedíme. Co naše záda. Ramena. Hlava. Pánev. Nohy. A srovnejme to.
Je to malá drobnost. Minuta denně, třeba když si jdu pro kafe, nebo když stojím na semaforu. Je to vrátit se z hlavy a jejích myšlenek k tělu. K vnímání.
Stojí to za to. Má nám sloužit až do smrti a bylo by příjemné, kdyby bylo bez bolesti a funkční do posledního výdechu.
O sebeopravách pohybových stereotypů se nyní učím ve výcviku Feldenkreisovy metody a připravuji vedené lekce cvičení, kde budu trénovat, jak slovy vést k sebeobjevení ideálního pohybu.
To se mi na této metodě líbí. Je to spousta malých pohybů, kdy si ale uvědomujete trajektorii pohybu. Souvislosti a provázanosti v těle.