nevinnost

Celá století jsme očkování pocitem viny.

V hříchu jsme byli stvořeni.

Prvotní hřích.

Pocit viny provází nejedno terapeutické setkání.

Dnešní bylo výjimečné. Z pocitů viny jsme došli k nevinnosti.

V okamžiku zrození jsme čistí. Bez viny. Proto nemluvňata rozněžní tolik lidí. Proto nás láká dotýkat se křehkosti novorozeňat.

V okamžiku zrození jsme bez viny.

Naše primární podstata je NEVINNOST

Kde se tedy bere pocit viny?

V jistě rovině je pocit viny sebereflexí. Je voditkem pro naši cestu. Pocit provinění je velmi nepříjemný a snažíme se mu přirozeně vyhnout.

V dnešním terapeutickém setkání jsem si uvědomila, jak pocit viny se ( zcela nevědomě) předává na blízké osoby. Často děti. A děti, jelikož neznají zákonitosti pozemského života, pocit viny snadno přijmou.

Máma se cítila provinile, když se jí narodila dcera. Svou přítomností jí dcerka stále připomínala její nenaplněný obraz ideální rodiny.

Cítit takovou bolest není příjemné a snadno spadneme k přesvědčení, že za to může druhý (v tomto případě dcerka) . Kdyby tu nebyla, můj život by byl jiný.

Odmítnou se stýkat s někým, kdo v nás tak silné emoce probouzí, je zdánlivě jediným východiskem. Když daná osoba zmizí, pocit viny ( z vlastního selhani) necítíme.

Ale to neznamená, že zmizel. Jen není aktivován zvenčí. A navíc.. žije s ním někdo jiný, komu jsme ho předali . Kdo přijal, že je vinen. Vinen svou existencí. „Jsem vina, když druhý ( v původním znění to byla máma) není šťastný. „

Tento pocit viny se propíše hluboko do nevědomí. Jsem vina. A potom svět i sebe vnímáme skrze toto přesvědčení.

Často skrze pocit viny vychovávame. Podmiňujeme. Přes pocit viny se snadno manipuluje.

Pocit viny v nás je jako žába na prameni.

Sestoupit k prvotní nevinnosti bylo dnes pro mě novou terapeutickou cestou.

„Cítím ničím nepodmíněnou radost “ byl pocit, který popsala klientka poté, co se dotkla, uvnitř svého bytí, pocitu neviny.