„Naděje je věc s peřím, která je usazena v duši a zpívá píseň beze slov a nikdy se ani na chvíli nezastaví“ – Emily Dickinsonová
———————
Pro mě bez naděje není světlo, život. Bez naděje není důvod ráno vstát ani jít večer spát. Bez naděje a důvěry, že každý okamžik má své poselství, kterému možná porozumím až s odstupem času ( a někdy i let) by další „nádech“ neměl smysl.
Naději ale také vnímám v souvislostech s temnotou doby ( prosinec). Kdy v přírodě je opravdu dlouhá noc, je zima, energie se schraňuje uvnitř. Pohyb již téměř ustal. Dobu temnoty vnímám jako malou smrt a naděje je o okamžiku znovuzrození. Vnímám tam důvěru v koloběh života. Že po noci přijde den, po zimě jaro, nový život. Naděje, že již brzo se slunce začne na-vracet. V tomto významu pak vnímám i původní vánoční poselství. Zrození. Symbol miminka, nového života. Život pokračuje, v nové formě, nové podobě. Umění pustit staré a nechat odejít, o tom se hodně sdílí. Ale pak přichází ten okamžik nehybnosti, zastavení, smrti. V životě je to čas mezi výdechem a nádechem.
A to je doba adventní.
Zastavení se.
Vnímání sebe.
Výdech.
Co bylo, bylo. Co bude, bude. TEĎ.
Naděje.
Nádech.
Taky mám naději v dobro. Dobro v každé bytosti, byť někdy může být překryté závojem bolesti, strachu….
Mějme svůj život rádi a mějme NADĚJI.
A pokud to s vámi ladí … zapalte druhou adventní svíci s přáním/ poselstvím …. nechť se její světlo spojí s naší nadějí