o radosti

Šla jsem si pro švestky ke kamarádce. Prvnich 8 kg přendám do velké tašky a na větu „pomůžu ti to odnést „, zakroutim hlavou.

„To je dobrý „, říkám jí.

„Přece se s tím nepotáhneš“ , namítá kamarádka.

„V pohodě. To zvládnu “ slyším se odpovídat .

„Uděláš mi tím radost, když půjdu s tebou „.

„Tak jo“. .říkám si….“ to je pádný argument“.

Vezmeme tu tašku každá za jedno ucho.. a jdeme. Mám to maximálně 8 minut chůze.. ale těch pocitů, co jsem prožila

První..

Chtěla bych to nést v druhé ruce

Druhý..

Nejsme sladěný.. blbě to houpe. Achjo..

A pak..

Než naskočí „nést to sama by bylo jednodušší „, si uvědomuji.. to je děsně příjemný..nenest to sama

A taky vzpominka.. tak jsme to nosili s bráchou, když jsem byla malá.

Najednou tělem proběhne tisíce vzpomínek na okamžiky blbnutí s taškou. Jak jdeme a neladí to. Jak se tomu smějeme . Jak zkousime sladit se. Délku kroku. A zas to nejde.

Prostě.. výškový rozdíl.

Ta minulost se zpřítomnila. Všechny ty pocity jsou teď. Teď znovu prožívám radost.

Tehdejší.

A k tomu dnešní.

Že byla Káťa neodbytná. Že skrze prožitek probudila skvělé pocity. Že je děsně fajn , že nejdu sama. Že je úžasný, že to nenesu sama. Že je to skvělý pocit, jak je těch 8 kilo ve dvou lehkých. Že je úplně boží zažít, že ve dvou je to mnohem snazší než v jednom.

Že mám radost, že jsem si dovolila to přijmout.

Že mám radost z této zkušenosti.

Nahlas se ještě nesměju. Ale uvnitř.. se řehtám na celé kolo. Radostí.

Z pocitu, jak krásné je přijmout pomoc.

Jak úžasné je zažít „spolu“, jakmile jsme sladily rytmus.

Už jsme u domu a Katka tašku nepouští.

Aha…

Ona půjde až do 4 patra?

Óolalá….

Dnes jsem byla obdarována.

Jednou… Katkou.

A podruhe…. sama sebou.

Dovolila jsem si tu drobnou zkušenost.

Dovolila jsem udělat něco jinak.

Stalo to za to.

Cítím velkou radost.

Zítra mě čeká druhých 8 kilo