Jakou formou pečujete o sebe, milé ženy?
Masáže, cvičení, kosmetika, kadeřnice, krémečky na tělo i pleť, malování, tetování, papání, spinkání…
A kdy se cítíte rozkvetlé? Ráno, večer, nebo spíše je to v souvislosti se zážitky, nebo s odpočinkem?
Jak vás v takovou chvíli, kdy se cítíte rozkvetlé, vnímá vaše okolí? Vidí vás jinak?
A jak vnímáte, co se proměnilo ve vašem těle? Čím se to stalo?
V mém vnímání světa je to, že voním, rozkvétám, propojeno s množstvím energie. Když se cítím naplněná energií (jsem odpočatá, cítím se vnímaná, jsem (po)milovaná), zářím. Je to okamžik, kdy vnitřní pocit se zobrazuje v naší tváři, v postavení těla, v dynamice chůze, v chuti žít, smát se a třeba i flirtovat. V chuti tvořit, tančit životem.
Pokud jsem naplněna energií, mohu ji dávat sobě i druhým.
To, co často pozoruji ve své praxi, je: dávám druhým abych dostávala. Často velmi skryté nastavení, předávané po generace. V kolika pohádkách je tento model? Hodná a tichá, pracovitá dívka čeká na ocenění a.. ono… přijde? Bohužel v životě se to stává ojediněle.
Ten klíč je dávám sobě i druhým. Stejným dílem. Jsem stejně důležitá jako všechny články rodinného (nebo i třeba pracovního) systému. Umíte to?
Já jsem se to učila dlouhá léta, princip obětovat se pro druhé jsem nakoukala v původní rodině.
Žena až na posledním místě. Nemá čas se najíst, dojídá zbytky, všechno zvládne a rozdává lásku na počkání. A čeká, kdy se jí dostane ocenění. Někdy jí to čekání připadá nekonečné… už přece vykonala dost, myslí si. A nakonec vyhodnotí, že když nepřišlo ocenění, asi se snažila málo a musí (se) rozdávat ještě víc. A nestěžovat si. Usmívat se.
Jenže… každý máme nějakou velikost baterie, nějaké množství energie, které je nám k dispozici. Když je naše pozornost zaměřena ne rozdávání, energie postupně klesá. Těch pár chvil pro sebe přestává stačit. Načerpaná energie z víkendu pro sebe, po dni doma, žádná nezbyla. Začíná jít o přežití. Chuť mluvit se vytrácí, chuť na partnerskou blízkost je nulová. Energie se blíží do kritického bodu, kdy budeme přežívat.
Každý z nás to někdy zažil. Krátkodobě se takto dá fungovat. Tělo sáhne do rezerv. Ale dlouhodobě?
Opravdu je nutné při péči o rodinu, při budování kariéry vyhořet? Vyčerpat svou životní energii natolik, že její obnova bude trvat v řádu let? Pokud budeme mít štěstí a změníme své vnitřní nastavení, ovšem.
Setkala jsem se se spoustou žen, které byly zářivé, plné života a radosti. A po letech postupně chřadly. A paradoxně ty ženy, které se musely „porvat s těžkostmi života“ (třeba vážně nemocné dítě, ztráta partnera..), se naučily myslet i na sebe. Jakoby intuitivně věděly, že musí fungovat a tedy musí si část energie nechat pro sebe, na seberegeneraci.
Vymezily si prostor a čas, který je jen pro ně. Pravidelně.
Ten klíč ale není jen v čase, který si vyhradíme. Je v naší mysli. V nastavení vlastní sebehodnoty. Já jsem stejně důležitá jako ostatní. Nejsem víc, ale nejsem míň.
A uvědomuji si, že se to dobře říká. Ale vím, že je to možné.
Pokud je vyčerpání velké, doporučuji čínskou fytoterapii a kvalitní, ideálně teplou a čerstvě vařenou stravu na doplnění čchi, krve. S více energií je potom snadnější cesta pro přepis starých vzorců.
Mám radost, když vidím, proměny. Nejen tu záři, co po takové transformaci vysíláme, ale já vidím i to, jak vnitřní pocit „cítím se zase hezky“ zažehne světýlka v očích, změní těžkopádnou chůzi v ladný pohyb, ale třeba i proměnu, jak o sobě začnou ženy mluvit.