Pohádka o dávno zapomenuté bolesti

Tonik běhá na louce za chalupou. Má na starosti kozu, aby se nezaběhla.

Je léto, je hezky… a tak si lehne do trávy, kouká na nebe, pozoruje plující mraky. Slunce hřeje, oči se mu přivírají, snaží se neusnout…ale ty teplé hřejivé paprsky ho šimrají po spáncích tak dlouho, až „naskočí “ na plující mrak a vydá se na pouť po nebi.

Přeskakuje mezi mraky, aby se dostal blíž k slunci, aby tam byl rychleji, když mraky se tak líně plouží.

Už se blíží ke slunečnímu paláci, když si uvědomí své vyprahlé hrdlo, z horka rozpraskané rty, žízeň… ale co to? U slunečního paláce žádnou studnu nevidí. Začne se rozhlížet, točí se jak na obrtlíku a v tom…. zatočí se mu hlava a letíí, padá….

„Ach, ještě že ležím na zemi a byl to jen sen“.

„Kde je koza? Zatímco jsem usnul, pustil jsem provaz a koza je pryč „, pomyslel si Tonik. „Musím ji najít, babi by ráno neměla mlíko, nemohla by nám upéct lívance, které mám tak rád. A taky… byla by smutná – bez Lízinky “ Věděl, že ji má moc ráda. Každé ráno tajně pozoroval, jak si s ní povídá, když si od ní bere mléko , když jí čistí chlívek nebo když ji večer zase vede domů.

A teď? …ach Lízo, kde jsi ! Vyskočí a rozběhne se. „Co když se jí něco stalo?“ Tonik dostal o Lízu strach. Ten ho poháněl po cestách necestách, bál se, že Líza někam zapadla, někde se zasekl provaz a ona se teď dusí, sežrala jedovaté bejlí…

….a hlavně..co babi!!

Ten strach rostl do rozměrů, který už Tonik nezvládl a začal plakat. Celý vyděšený, uběhaný, žíznivý si sedl na bobek a tiše naříkal.

A v tom tichu najednou uslyší….. mééé

„Lízo!!“

Ani si neutřel tvář a slzy a rozběhl se za zvukem. „Lízo, Lízo“ volal, když ji viděl za trnitými keři. A jak běžel rychle k ní, celý šťastný, že ji našel, ani si nevšiml, že se mu trn z keře zapíchl do nohy.

Kozu dovedl domů a na bolest v noze se snažil zapomenout. Nic tam přece neviděl.

Čas běžel rychleji než mraky na obloze a z Tonika je Tonda.

Tonda, takový dobrák. Pro druhé by se rozkrájel. Ten dávno prožitý strach z něj udělal laskavého člověka, co nechce, aby druzí byli zarmoucení. Už ani neví proč, má to tak odjakživa, ten dávný příběh je uložen hluboko v „truhlici dětství „.

Jenže…ten laskavý Tonda má své „kuří oko“ – dávný trn v noze, který není vidět, ale kdykoli se ho ( i omylem) někdo dotkne, Tonda vybuchne: “ Proč mi to děláš?“ „Proč mi ubližuješ?“

Nikdo v okolí, ani Tonda sám, nechápe, co se děje. Tonda je přesvědčený, že za jeho bolest může ten druhý, co se ho dotkl. Ten druhý ale nevidí ten dávný trn v noze a tak nechápe, co Tondu tak popouzí. Vždyť je to takový laskavý člověk.

Co s tím? Když ani Tonda sám si na trn nerozvzpomíná. Jak uzdravit dávnou bolest, kterou jsme zatlačili do truhly nevědomí?

Někdy se udějí zá-zraky.

Velký Tonda, kdysi tak laskavý, byl čím dál víc osamocený. Sám nevěděl, proč se mu lidé začali vyhýbat. A tak se začal toulat po okolí. Chodil po kopcích i kolem řeky, pozoroval ptáky a učil se rozumět přírodě. V takových chvílích se cítil bezpečně. Už nemusel zažívat zklamání, když ho zase někdo opustil.

Zvykl si.

A jeden letní sluneční den vyrazil do kopců hned po poledni. slunce ho šimralo do spánků jako před lety. Lehl si do trávy, pozoroval mraky, a najednou je mu zase 7, pluje po oblacích ke slunečnímu paláci……

Vzbudí se s výkřikem „Lízo“ …..

A celý ten dávno zapomenutý příběh si ve vteřině prožije znovu. Svůj strach. Bezmoc. Pláč. Zoufalství. Stud… co řekne té milé ženě, že neuhlídal její Lízu.

A tu dávnou bolest, která se mu vryla do nohy v podobě trnu.

Byl to trn bolesti. Emocí. Trn studu.

Tím znovuprožitím ho mohl přijmout. Odpustit si.

Bolest zmizela.

A k Tondovi se zase mohli lidé přiblížit.