SVĚTLO A STÍN
Dvě polarity, stejně jako dobro a zlo. Jin a Jang. Vesmír a Země. Obě musí být. Jedna bez druhé není možná. Plynule se proměňují jedna ve druhou, stejně jako den přechází v noc a noc v den.
Vzýváme slunce, když deště je mnoho. A prosíme déšť, když sluneční žár nás spaluje.
Celý svět ( i ten náš vnitřní) se snaží o rovnováhu. Když je něčeho moc, přirozeně se dostává do viditelné části opačná polarita.
V našem vnitřním systému je to stejné. Pokud máme v sobě nějakou část, kterou potlačujeme (dávno jsme zavřeli do sklepení na 7 zámků), touží být uviděna a propuštěna.
Náš moudrý vnitřní systém se často s touto událostí, zkušeností ( bolestí) nechce znovu setkat a tak vypnul spojení s podvědomím.
Tehdy to byla moudrost systému, aby přežil. Naše tehdejší energetická kapacita byla daná a vytěsnění neuchopitelné bolesti bylo jedinou možnou cestou, jak přežít. (ano, ve vnímání našeho systému šlo o přežití). Tehdy jsme nevnímali nikoho jako spojence, s kým sdílet, jít pro radu, pomoc, kdo by podal pomocnou ruku.
Jenže.. ten stín je stále v nás. Je uvězněný ve „sklepení“ ne-vědomí. A čím víc ho přehlížíme a žijeme jen ty světlé stránky (já jsem „jen“ dobrý), tím více tlaku z „temnoty hlubin“ cítíme.
„Haló, já jsem tady!“
Často stačí sebrat odvahu a vydat se po „hlase“, po spirále času zpět. Vzít si třeba i louč (spojit se se Světlem. Vědomím. Dospělým Já) a podívat se, co za „poklady naše tajná místa schovávají.
Často jsou to dávné nepřijaté příběhy, křivdy, pocity viny, oběti, rány na duši. Nepochopení situací.
Co se děje, když se s „démonem“ setkám?
Někdy se propustí skrze vnitřní pohyb zastavená energie, s níž se odplaví i uvězněná vzpomínka. Někdy se i ukloníme bytostem (uctíme), které v tom příběhu hráli roli.
Uctít a poklonit se…. vnímám jako základ uzdravení se zevnitř. Propustit. Získat nový prostor. Prostor k novému tvoření života.
Není třeba hodnotit, kdo měl pravdu či jak to bylo. Bylo jak bylo. „Jen“ … sklonit se. A …“děkuji“
Je v tom respekt k přesahu bytosti, kterou nevidíme v celém rozsahu. Je v tom pokora, že já nejsem víc než ten druhý. Každý jsme jaký jsme. A každý tady jsme pro nějakou zkušenost.
Ve svém jádru jsme všichni bytosti, které touží být přijímány tak, jak jsou. A bez souvislosti celého jejich příběhu ( a zvědoměním našich stínů) se na situaci díváme jen jedním pohledem.
Svoboda je v mém vnímání to, že mě tyto dávné, do nevědomí zatlačené příběhy neovládají. Že zášť či pocit viny nejsou motivací k mému vnímání světa, druhých.
Ne, nejsem „láskař“, který umí s láskou v očích čelit beze strachu predátorům. Ale vím, že jediné, co mohu změnit, je mé vnímání reality. Sebe samu. A to je hodně těžké. Tady už není prostor pro „ezokecy o lásce“, které jsou často jen útěkem do vnitřního světa. To je vědomě se ponořit k vnitřní pravdě, podívat se na to, co se mi na mě nelíbí, kde to bolí, rezonuje, kde mám „svou Achillovu patu“ a v první řadě – to přijmout.
Rozsvítit světlo ve tmě.