Světlo a Stín

Když zapalujeme svíčku, je to vnitřní, nevědomá, potřeba světla. Vidět. Cítit bezpečí. Jistotu. Důvěru. Když se rozsvítí, hned je nám lépe. A o to tady jde, cítit se dobře

Jenže… kde je světlo, najdeme i stín. Hledáme ho?

Můj příběh byl o nalezení světla v sobě. O putování temnotou, o hledání, kde mimo mě je světlo, o tom, kdo ho rozsvítí…, až po nalezení… Já jsem světlo. ( příběh Lucijany)

Objevením světla v sobě se může zdát, že vše bude již krásné a příběh končí. Opak je ale pravdou. Když jsem našla světlo v sobě, učila jsem se s ním nejprve pracovat. Aby nezhaslo. Musela jsem si zvyknout, že světlem jsem já. Že když chci světlo, musím najít sebe.

A pak…. začala jsem vnímat stíny. A že jich bylo. Velcí, nepřijatí bubáci, co jsem krmila léta životem ve tmě. A teď… už nešlo zhasnout a dělat, že tu nejsou. A obviňovat za své pocity druhé.

Další fáze po objevení světla v sobě bylo objevování svých stínů. Démonů. Povídání si s nimi. Přijetí. Konejšení.

Byla to… a vlastně je, zajímavá cesta.

Potkávám se na ní s dětskými konstrukty, objevuji draky, kteří mají 5 hlav a každá je pořád hladová a křičí jedna přes druhou. Ne, setnutí dračích hlav nepomohlo. Narostly nové, ještě hladovější. Nepomohlo ani zabouchnutí dveří a útěk do jiného patra. Pokaždé, když šel někdo kolem, drak začal řvát a tak jsem raději zůstávala sama.

Objevila jsem cestu přijetí. Přijetí stínu v nás. Cestu ne-boje. Cestu pochopení. Usmíření a odpuštění. A potom… se draci změní v dráčky a v té lehkosti mohou vzlétnout. Vědí, že patří ke mně a já vím, že je mám. Jen… nemusím je držet ve sklepení v okovech, ale naopak, nakrmit je přijetím, nasytit je vnímáním a pozorností, a oni se mohou stát mými pomocníky. Mou zkušeností, která se promění v rychlé instinkty, když vejdu do podobné situace. Dokud byl drak velký, v konfrontačních tématech, setkáních jsem křičela, vztekala se, nebo mé tělo bylo paralyzováno, utíkala jsem nebo se stávala neviditelnou. Strategií přežití jsem měla spoustu, podle toho, v jaké fázi života jsem si ji utvořila.

Je čas dávat sobě svobodu. S každým uzdraveným démonem v sobě zbývá víc energie pro samotné žití. Cítím víc prostoru v sobě. Lépe se mi dýchá. Méně a méně obviňuji druhé, že mi ubližují ( jsou necitliví), ale přijímám s povděkem situaci takovou, jak je, neboť mi sděluje, že někde ve sklepení je uvězněný další drak. A strach setkat se s ním je čím dál menší. Ta zkušenost přijetí stínu ve mně je pomocníkem na každém dalším kroku.

A vnímám, že žití v hlubokém nádechu, v prostoru nekonečna, je opravdovým životem.

Namasté