Když jsem se před lety stěhovala ze své provizorní pracovny doma do nově zbudovaného centra, vzala jsem ho s sebou.
To jsem ještě netušila, jak velkou součástí mé práce bude.
Zažil toho už docela dost.
Od „zábavy “ pro dítko, pro které máma neměla hlídání, když chtěla péči z mých rukou, přes navazování kontaktu s dětmi, když jejich mámy chtěly vybrat bachovky a já si chtěla vyslechnout i příběh dítěte.
Taky když se dotkneme nějaké bolavé hlubiny u dospěláka, kterému práce s tělem otevřela dětskou bolest, medvídek k pohlazení, obejmutí je vždy skvělou spojnici mezi vnitřními světy.
Taky se občas účastní konstelací
, i když neumí mluvit.
, i když neumí mluvit.Má na noze „jizvu“, to když se mi vedle něj vylil vosk ze svíčky.
A ta jizva… jakoby propojovala a léčila i znovuotevřenou jizvu při hlubinné práci.
Dnes ho měla v náručí dívka, která přišla s tématem sebepoškozování.
A já si při pohledu na ně uvědomila, jak moc je v našem životě důležitý kontakt. Jak ruce nám často ukazují cestu. Zklidňují. Dotek, kterým přijímáme i dáváme současně.
Dotek, který je primárním instinktem. A který nám v životě tak často chybí. Vedomý Dotek. Který nás spojí s přítomnosti, s teď. Se sebou.
I to můj medvídek umí.
V posledním roce si ke mně občas přijdou pro konzultaci i teenageři . Je to výzva. Část v nich je dospělák a část dítě.
Najít rovnováhu. Nebýt autoritou a současné i být. Laskavou. Nehodnoticí. Přijímající. Naslouchajicí.
Cesta zpět do nevinnosti. I k tomu mi dnes pomohl tento medvídek.