Zklamala jsi mě.
Při této větě zase nabíhám na dávné dětské vzpomínky, kdy podstatou našeho přežití je být se svým dospělákem ( mamka, taťka..) za dobře. Tedy.. nezklamat ho.
Ale.. jde to, někoho zklamat? Čím? Jak?
Znamená to, že tak jak jsem a konám nejsem správně? Každopádně se po takové větě cítím provinile.
A je zaseto seminko a postupně, s každým dalším výrokem o zklamání, roste ve mně pocit „jsem špatně „.
A přitom.. to vůbec není o nás.
Jak mohu někoho zklamat? Mohu zklamat jeho představu. Představu, jaká bych měla být. Představu, jak jsem TO měla udělat. Představu, jak jsem se měla chovat, jak vypadat…
Zklamala jsem očekávání?
Ale vůbec! Nenaplnila jsem očekávání a ten druhý je zklamán. Za jeho zklamání nemohu. Nemám povinnost plnit očekávání druhých. Mohu, když budu chtít. Ale ne z pocitu viny. Ne z pocitu „obchodu s láskou, přijetím“ ( často nevědomého)
Z-klam-ání ..
Najednou vidím ten dávný obraz ve zcela jiném světle. A mohu postupně, krok za krokem, měnit své tělesné napětí a pocit viny pokaždé, když uslyším ( I ze svého nitra) větu „Zklamala jsi“.
Být kým jsem a rozvíjet svůj talent, životní potenciál, je naším nejvyšším posláním.
